Mysterious Queen-31.část

23. ledna 2016 v 16:45 | luc!k |  Mysterious Queen


Uplynuly dva týdny od doby co jsem přijela do Madridu. Každé odpoledne jsem se procházela do zahradách a uvědomovala jsem si jak moc mi má rodná země chyběla. Interiér v hradu jsem nechala předělat. Všechno tu bylo až moc stejné jako kdysi. Proto jsem si pozvala nejlepšího stavitele v Madridu a společně s návrhy Esperanzi jsem začala s představbou. Jediné co jsem nechala stejné byly komnaty otce. Trvala na tom má matka a já ji plně chápala. S matkou jsem často sedávala večer na terase a povídaly jsme si o posledních dnech otce i Phillipa. Vždycky mě její povídání rozesmutnilo a pocítila jsem vinu za to, že jsem tu s nimi nebyla. Matka mě, ale ujistila, že se otec ani bratr na mě nikdy nezlobili. Naopak. Byli na mě podle všeho hrdí. Naplnilo mě to zvláštním teplem. Matka mi také radila abych nedůvěřovala radě. Zrovna jsme seděly na terase a pily jsme studenou limonádu když se o tom znovu zmínila.,,Tvůj otec radu zvládal. Všichni věděli kdo je král a nikdo jeho moc a práva nezpochyboval. Phillip měl s radou problémy." Položím sklenici na stůl.,,Neuznávali bratrova rozhodnutí?"zeptám se s jistou dávkou hněvu.,,Ne. Spíš mu navrhovali jiná řešení díky kterým tvůj bratr byl na vážkách. Říkalo se, že se král neumí rozhodnout bez své matky. To je další věc. Po otcově smrti mě tu šlechta začala nenávidět." Zamračím se.,,Vidím, že jste to neměli vůbec snadné. Nechápu proč jste mi o tom nic nenapsali,"řeknu rozladěně. Matka se ke mně nahne a chytí mě za ruku.,,Nechtěli jsme tě znepokojovat. Zemřel ti syn a Francie na tom nebyla taky zrovna dobře a nakonec jsme to zvládli. Jediné co nám později zkazilo plány a stabilitu bylo nečekané šíření moru. Nikdo nepředpokládal, že se tahle nemoc objeví. Díky umírajícím lidem se ještě začali bouřit protestanti. Přiznám se, že tehdy jsem se bála, že o vše tvůj bratr příjde." Matka skloní hlavu jakoby se zase ocitla v té hrozné době. Po chvíli zvedne hlavu zpět ke mně a usměje se.,,Naštěstí si poslala Phillipovi posily a díky tomu vyhrál.",,To byla maličkost. Chtěla jsem poslat více vojáků, ale nebylo to bohužel možné.",,Věř, že tvá pomoc hodně pro Phillipa znamenala. Věděl, že se na tebe může vždy spolehnout.",,Ale stejně jsem ho neuchránila,"hlesnu. Matka mi pevněji stiskne ruku.,,To nikdo. Bůh to tak chtěl. Zavolal si ho k sobě. Ted' je v nebi se svým otcem a už mu nikdo neublíží." Pousměju se.,,Stejně za to jeho vrazi zaplatí. To ti slibuji!"řeknu pevným hlasem. Matka mě pohladí po tváři.,,Vždycky si byla bojovník. Už když ses narodila si křičela a pořád byla živá. Někdy jsem si přála, aby si byla chlapec. Byla by si skvělý a bojovný král, ale nakonec jsem ráda, že se mi narodila holčička jako ty. Stala si se královnou Francie a ted' vládneš i Španělsku. Co víc by se mohla matka přát pro svou dceru?" Usměju se a vezmu její ruku.,,Mám tě moc ráda.",,Já tebe víc." Vstane a upraví si šaty.,,A ted' mě omluv. Půjdu si už lehnout.",,Jistě,"přikývnu. Matka odejde a já zůstanu na terase sama. vstanu a jdu blíže k zábradlí. Opřu se o něj. Dívám se na odraz rybníka, který způsobuje měsíční svit.,, Je tu opravdu krásně. Škoda jen, že tu není Christopher s dětmi,"povzdechnu si. Najednou uslyším kroky. Rychle se otočím. Uvidím George. Oddechnu si.,,Georgi, vylekal jste mě!"Pokárám ho a znovu se opřu o zábradlí.,,Omlouvám se. Neměl jsem to v úmyslu,"řekne mi a přejde blíž ke mně. Taky se opře.,,To je tu vždycky tak nádherně?"zeptá se.,,Vždycky,"řeknu bez přemýšlení. George se na mě pobaveně podívá.,,Aspoň co si pamatuju,"dodám. Chvíli mlčíme.,,Proč jste přišel?"zeptám se najednou. George si odkašle.,,Přišel jsem vám říct, že se ke mně dostala znepokující zpráva." Narovnám se.,,Něco s dětmi? Nebo Christopherem?"zeptám se a snažím se zachovat klid.,,Ne. Nejde o vaši rodinu nebo Francii, ale o Španělsko. Konkrétně o vašeho poddaného Lorda Alfonsa." Nakrabatím čelo.,,Co je s ním?" George ke mně přistoupí blíž takže jsme od sebe jenom pár centimetrů. Ta blízkost mě dost zneklidňuje. George se nahne k mému uchu.,,Slyšel jsem, že vás chce zabít,"zašeptá.,,COŽE?"zařvu a chci pokračovat jenže George mě chytí jednou rukou kolem pasu a druhou mi dá přes pusu. Vzpírám se a už si připravuji jak nejdříve seřvu ho a potom Alfonsa.,,Když mi slíbíte, že nebudete křičet, pustím vás a všechno vám dopovím,"vyjednává. Přihmouřím oči. George se na mě trpělivě dívá. Nakonec přikývnu. Opatrně sundá svou ruku z mé pusy.,,Skvěle. Ted' k věci. Slyšel jsem od svého špeha, že Lord Alfonso vás chce otrávit na zítřejší slavnosti, kterou pořádáte na počest vašeho návratu domů. Má jít o velice speciální jed po kterém by si všichni mysleli, že jste dostala infarkt." Zamračím se.,,Infakrt? Já? Kolik si myslí, že mi je? Osmdesát?"pohrdavě si odfrknu.,,Já vím. Je to idiot. Nicméně si musíte dávat pozor. Nesmíte nic pít ani nic jíst. Chci ho sám zavřít, ale nejdříve potřebuji najít ten jed a na to potřebuji zase čas.",,Georgi, ale na té oslavě bude spousta lidí, kteří se na mě budou dívat. Všimnou si, že královna nic nejí ani nepije,"podotknu.,, To mi taky došlo. Proto vám chci připravit speciální talíř kde nebude nic otrávené. Budete tam mít jablko, hrozny a jahody.",,Samé ovoce?"podívím se.,,Ano. Je to bezpečné, protože to můžu natrhat před oslavou a zároveň vás nebude nikdo podezřívat, že držíte hladovku." Zašklebím se na něj za tu poznámku. Potom se pořádně nadechnu.,,Takže se mám chovat úplně normálně a vy ho chytíte?"ujišt'uji se.,,Ano. Jenom mi musíte dát čas a nesmíte dopustit, aby Alfonso ze slavnosti odešel.,,Dobře. Udržím ho tam." Až ted' si uvědomím, že mě George drží pořád kolem pasu. Zakašlu a odtáhnu se. George dá ruku podél těla a skloní oči.,,Děkuji, že jste mne přišel varovat. Vaší oddanosti si cením,"řeknu.,, Půjdu si lehnout. Uvidíme se zítra." otočím se a rychle odejdu z terasy.
Celou noc jsem nemohla spát. Pořád jsem se převalovala a přemýšlela jsem jak chce George najít ten jed. Určitě si ho Alfonso dobře schoval. Ten šmejd! Jak si může vůbec dovolit chtít zabít královnu? Nedivila bych se kdyby stál i za útokem na mého bratra. Zlost mě donutila vstát a jít se projít. Nejdříve jsem šla jenom tam kde byly mé komnaty, ale nakonec jsem dostala hlad a tak jsem zamířila do kuchyně. Pořádně jsem se prošla. Neuvědomila jsem si kolikrát musí služebnictvo celý hrad projít, aby mi donesli jídlo. Došla jsem do kuchyně a zapálila svíčku co stála na stole. Potom jsem zamířila do spíže.,,,Ještě štěstí, že jako dítě jsem tu chodila za kuchařkou,"zamumlám si pro sebe. Ze spíže vytáhnu marmeládu. Vezmu si ještě lžíci a sednu si na stoličku. Aniž bych si to uvědomila tak sním půlku sklenice. Zakroutím hlavou a povzdechnu si. Jsem opravdu hrozná. Uklidím sklenici tam kde byla a svíčku sfouknu. Potom se vrátím zpět do svých komnat. Cestou nepotkám ani živáčka což je dobře. Někdy mi vadí jak jsem neustále obklopena tolika lidmi. Zavřu za sebou dveře, vyzuji si papuče a lehnu si do postele. Hned usnu.
Hned ráno mě hlasitě probudí Esperanza.,,Paní už přišly vaše šaty. Má paní jsou opravdu krásné! Jako pro bohyni!"křičí radostí.,,Uklidni se. Nejsi na tržnici, ale v mé komnatě." Esperanza hned ztichne a skloní hlavu. Podívám se na ni v odrazu zrcadla. Je mi líto jak je ted' smutná a proto řeknu:,,Ale máš pravdu. Ty šaty jsou kouzelné." Esperanza se usměje.,,Budou vám moc slušet. Vaše vlasy krásně vyniknou díky nim.",,Nejenom vlasy,"zasměju se. Před pár dny jsem poslala krejčímu jasné instrukce. Chci šaty, které všem ukážou kdo je tu královna. Bohužel můj krejčí je tak unesený svou fantazií, že ušil šaty spíše pro řeckou bohyni. Mé šaty jsou totiž celé z bílého hedvábí a odkrývají celá záda. Navíc nejsou pevně ušité. Naopak. Jsou lehoučké a pohodlné. Vlastně bych je mohla přirovnat k milionkrát krásnější a odvážnější noční košili. Jediné co šaty drží tak nějak v celistvosti je zlatý opasek. Když jsem si šaty oblékla opravdu jsem nevypadala jako královna, ale jako Řekyně. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné jenom jsem si vzala stříbrnou čelenku. Otočila jsem se na Esperanzu a Francoise.,,Jak vypadám?"zeptám se jich.,,Má paní jste jako mýtus. Uchvatná,"řekne nadšeně Esperanza. Francoise s úsměvem přikývne.,,Dobře. Tak se jděte připravit. Hosté už přijíždění a slavnost začne za chvíli." Obě se ukloní. Podívám se na svůj odraz do zrcadla. Usměju se. Jsem spokojená s tím co vidím. Mé oči jsou pořád tak jasné jako byly před lety. Vlasy mám po pas dlouhé a září jako nikdy předtím a na to, že mám za sebou čtyři porody má postava vypadá dobře. Mám vážně štěstí v genech. Otevřou se dveře. V nich stojí George. Když mě uvidí, zarazí se. Otočím se úplně k němu.,,Líbí?"zeptám se s úsměvem.,,Vypadáte úchvatně. Na chvíli jsem myslel, že jsem zemřel a vy jste anděl co mě odvede do nebe,"řekne. Zasměju se.,,Nevím kam na takové řeči chodíte, ale doufám, že vám to zůstane. Je s vámi díky tomu zábava,"řeknu a posadím se do křesla. George udělá pár kroků blíže ke mně.,,Přišel jsem vám říct, že se na slavnosti ukážu jenom na chvíi a potom začnu jednat. Nezapomeňte. Jíst jen z toho jednoho talíře. Rozhodně nic nepíjte." Přikývnu.,,Když všechno půjde dobře už zítra bude Alfonso viset.",,Snad máte pravdu." Vstanu a přejdu k němu.,,Pamatujte. Kdyby se něco pokazilo musíte zmizet. Mohli by vás obvinit ze spoury. Nechci, aby se vám něco stalo. Jste tady můj jediný oddaný přítel,"řeknu a pohladím ho po rameni. George vezme moji ruku a políbí ji.,,Nemusíte se bát. Neopustím vás." Někdo zaklepe na dveře. Odstoupíme od sebe.,,Dále,"řeknu. Vejde sluha.,,Veličenstvo, hosté už jsou tady.",, Dobře. Už jdu." Sluha se ukloní a odejde. Podívám se na George.,,Musím už jít,"řeknu a projdu kolem něj. On mě zničeho nic chytí za ruku. Zastavím se a podívám se zvědavě na něj.,,Bud' opatrná,"řekne se sklíčeným hlasem.,,Budu." Pustí mě a já odcházím na slavnost.

Na slavnost přijeli všichni důležití, ale i méně důležití šlechtici. Dokonce i pár zahraničních. Všichni se chtěli podívat na svou novou vládkyni. Připadala jsem si jako kus věci na kterou se přišli podívat a celý večer ji budou hodnotit. Na všechny jsem se, ale usmívala. Seděla jsem na trůnu.Na tom samém trůnu kde sedával můj otec a později můj bratr. Ted' tady sedím já. Jestli pak se na mě dívají a porozují mě? Z mých myšlenek mě vytrhl pohled na Lorda Alfonsa. Byl tu s manželkou. Pokud někdy někdo řekl, že existuje chladná žena tak nespíše nepotkal ji. Byla celá v černé. Měla přísný výraz a pichlavý pohled. Její bledá plet' působila oproti ostatním dost nevksuně. Měla jsem zní divný pocit, ale ted' jsem to hodila za hlavu. Soustředila jsem se jen na Alfonsa. Přišel přede mě a uklonil se mi.,,Výsosti. Opravdu zvláštní volba róby,"podotkne. Sladce se usměju.,,Královna se má od všech ostatních lišit. Je přece královna a ostatní jsou JENOM její poddaní." Lord Alfonso se zamračí, ale nic neřekne. V klidu odejde. Nenávistně se za ním dívám. Potom přede mne předstoupí George. Pokloní se mi a v rychlosti na mě mrkne. Nadechnu se a kývnu na důkaz, že rozumím. Vstanu. Všichni v sále ztichnou.,,Přátelé. Moji nejdražší poddaní. Dnes jsme se tu sešli abychom oslavili nové dny a nové začátky Španělska. Doufám, že všichni budete věrně sloužit této zemi jako tomu bylo zajisté do této doby. A ted' mi dovolte vás pozvat na parket." Zatleskám a s úsměvem začnou muzikanti hrát. George se během toho všeho vypařil. Sednu si zpět na trůn. Všichni si najdou partnera a začnou tancovat. Každého si pozorně prohlížím a hodnotím. Vezmu si z talíře jahodu a sním ji. Snažím se zachovat klid. George teprve odešel. Skončí první písnička. Ihned kývnu at' hrají dál. Hlavně at' neodejde Alfonso. Ten právě tančí s dcerou jednoho dona. Chudák holka. Vůbec mu to nejde. Chci najít jeho ženu, ale nikde ji nevidím. Kde jenom je? Proboha snad nešla do komnat Alfonsa? George? Rychle vstanu a jdu k Alfonsovi. On i jeho naštvaná tanečnice se mi ukloní.,,Ráda bych si s vámi zatancovala,"řeknu. Vypadá to, že si dívka oddechla. Chytíme se s Alfonsem za ruce a počkáme až se hudba dostane na začátek. Nikdy dřív jsem nedržela tak odpornější ruce.,,Kdepak je vaše žena?"zeptám se jakoby nic.,,Mou chot' trápí bolesti kloubů, proto si šla lehnout,"řekne. Vyděsím se.,,Opravdu? To je škoda. Ráda bych se s ní seznámila,"lžu.,,Někdy příště." Udělám otočku. Hudba skončí. Díky Bohu. Chci odejít když mi Alfonso zaterací cestu.,,Co tím sledujete?"zeptá se mě ostře.,,Co myslíte?",,Najednou se mnou tančíte a zajímáte se o mou ženu přitom oba víme, že my dva nikdy nebudeme přátelé. Co tím sledujete?" Zvednu hrdě hlavu.,,Vůbec nic. Pokud jste si to ještě neuvědomil, tak Já jsem KRÁLOVNA a nikomu se nemusím zodpovídat." Otočím se a chci odejít.,,Mě ani radě možná ne, ale Vatikánu ano,"řekne jedovaně. Otočím se.,,Já jsem královna Francie a Španělska. Co mi může udělat Vatikán?"zeptám se pohrdavě a odejdu. Jdu si sednout zase na trůn. Klepu nohou. Jsem nervózní. Jestli byl George prozrazen za chvíli se to dovím a pokud ne tak kde je? Najednou se otevřou dveře a v nich stojí George. Jde nenápadně davem. Zvednu jedno obočí. George zakroutí hlavou a kývne ke dveřím. Polknu. Energeticky vstanu. Všichni v sále zmlknou.,,Je mi líto, ale musím vás opustit. Bavte se, ale dál podle libosti,"řeknu a za doprovodu George a Esperanzi s Francoise odejdu. Když jsme dostatečně daleko od sálu, nařídím Francoise a Esperanze, aby si šly lehnout. Obě rozpačitě přikývnou a odejdou.,,Kdo ví co si budou myslet,"zamručím.,,To je ted' fuk. Máme větší problém,"řekne George. Podívám se na něj a až ted' si všimnu, že má na rukou kožené rukavice.,,Našla tě manželka Alfonsa,"odtuším. Přikývne.,,Co si jí řekl?",,Nic moc. Nedala se zastavit. Pořád ječela, že za tohle mě zabije a že všichni umřeme.",,To je, ale troufalost. Co si s ní udělal?"chci vědět. George sklopí oči. Ztuhnu.,,Georgi? Co si jí udělal ?",,Já..neměl jsem na výběr. Bud' mi mě prozradila a pak by zabila nás oba nebo by to udělala její manžel. Já..",,Zabil si ji,"vydechnu šokovaně.,,Ano,"hlesne.,,Kde je tělo?",,V komnatě.",,Cože?"vytřeštím oči.,,Já ji tam musel nechat. Musel jsem ti to říct. Co budeme dělat?",,No musíme se jí zbavit,"podotknu nevrle a začnu přemýšlet.,,Uklidíme ji. Naaranžujeme to tak jako by zemřela sama. Špatná nehoda. To se přece stává,"řeknu. George přikývne. Oba tedy rychle jdeme do její komnaty. Otevřeme dveře a zarazíme se. V komnatě je Alfonso a drží manželku v náručí. Má šaty od její krve. Podívá se na nás.,,To jste udělali vy,"hlesne.,,Ne!To jsme neudělali. Nejspíš se jí stala nehoda..",,Ani se neobtěžujte. Vím, že ji zabil ten váš přítel na váš rozkaz. Jste vražedkyně jako vaše matka. Za tohle vás zabiju,"řekne nenávistně Alfonso.,,No nebylo by to poprvé, že? Dnes večer jste ji chtěl také zabít!"odsekne zuřivě George. Překvapeně se na něj podívám.,,Co? Já? To ne. Nenávidím ji, ale nezabil bych ji. Pořád je to má královna. Ted' vás, ale klidně zabiju za to, že jste mi vzala ženu." ,,Když ne vy tak kdo?"zeptá se George.,,Nevím a je mi to jedno." Alfonso položí tělo své ženy na zem a vytáhne meč. Namíří ho proti nám. George si přede mě stoupne. Sám vezme svůj meč.,,Margaret drž se za mnou,"řekne mi. Alfonso zaútočí. Meče do sebe narazí. Já couvám dozadu. Alfonso bojuje zuřivě, ale George dává přesné údery. Je to vyrovnané do doby než George zakopne o roh koberce. Spadne na zem a meč mu vypadne z ruky. Alfonso jde k němu a chce ho propodnout. Rychle popadnu svícen a praštím ho s ním zezadu do hlavy. Alfonso se zarazí a potom pustí meč. Ten s řiznčením dopadne na zem. Otočí se na mě a já ucouvnu. Natáhne ke mně ruku, ale svalí se na zem. Vydechnu si úlevou.,,Jsi v pořádku?"zeptám se George. George vstane a spontálně mě obejme. Přitisknu se k němu.,,Ještě, že se ti nic nestalo,"řekne. Ustoupím od něj. Rozhlédnu se po komnatě.,,Dvě mrtvá těla. Krásný začátek mé vlády, nemyslíš?"zeptám se ironicky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anonym Anonym | 26. ledna 2016 v 10:45 | Reagovat

Krása! Už se těším na další díl :-)

2 luc!k luc!k | Web | 8. února 2016 v 14:03 | Reagovat

[1]: jsem ráda, že se líbí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama